Díky teplejšímu klimatu jsme si v posledních letech zvykli na vyšší cukernatosti hroznů. Na druhou stranu se v létě stále častěji objevují dlouhá období bez dostatečných dešťových srážek. Při našich návštěvách středomořských dovolenkových destinací si často můžeme všimnout, že réva dokáže růst v daleko sušších podmínkách, než jsou ty naše. Naše země je stále nesrovnatelně zelenější, než vyprahlé jižní oblasti, tak proč se zabývat problémem sucha?

Při odpovědi na položenou otázku můžeme začít s mladým vinohradem. Čerstvě vysazená sazenice pochopitelně nemá dostatečně vytvořenou kořenovou soustavu a začíná pociťovat nedostatek vody jako první. V květnu a červnu ještě využívá vlhkost půdy, která se do země dostala v zimním období. Pokud však není tato zásoba vláhy doplňována, pociťují sazeničky již v průběhu června nedostatek vody. Růst letorostů se zastavuje a rostlina může i uhynout. Sucho může způsobit předčasné vyzrávání výhonů a sazenici ani pozdější vydatný déšť nemusí probudit k růstu a následkem může být zpoždění vývoje a oddálení vstupu vinice do plodnosti. V letech 2015 – 2016 byly poškozeny rozsáhlé plochy mladých vinic v Jihomoravském kraji, někde dosahoval výpadek sazenic i více jak 50 %.

Naši vinaři si zvykli obdělávat vinohrady formou zatravnění. Zatravnění má spoustu výhod, ale jednu velkou nevýhodu. Travní porost ve spojení s půdními kapilárami dokáže z pozemku vinice vysát vlhkost ze značných hloubek. Proto je vhodné mladé vinice zásadně nezatravňovat a půdu udržovat formou černého úhoru neboli stálým kypřením, po dobu nejméně 2 – 3 roky po výsadbě. Vhodný kultivátor dokáže půdu zbavit plevele, ale zároveň naruší půdní kapiláry, tedy přeruší vzlínání vody na povrch a tak účinně ochrání spodní profil před prosýcháním. Zkušení zemědělci mají rčení, že lépe je vinici 1 x okopat, než 3 x zalévat. V době letních veder je také potřebné, aby srážky dosáhly alespoň 20 mm. Slabší srážky se totiž ke kořenům révy v zatravněných vinicích vůbec nedostanou, protože je vyschlá půda a vegetace zachytí na povrchu. Naopak v případě nakypřené zeminy se srážky dostanou rychle pod povrch a horní nakypřená vrstva pak vodu dlouho drží u kořenů.

Největší problémy s vodou jsou v případě podsadeb starších vinic. Mladá sazenička zde trpí nejenom konkurencí trav a únavou půdy, ale také konkurencí starých keřů. Proto je dobré v období největšího sucha podsazeným sazenicím pomoci vydatnou zálivkou. Mějme přitom na paměti, že réva není rákos a není třeba ji udržovat v bažině. Zalévat stačí 1 x týdně, aby půda měla čas přiměřeně proschnout. Po zálivce je vhodné sazenici okopat a přerušení kapilarity opět zajistí, aby půda rychle neproschla.

Velmi náchylné na poškození suchem jsou stolní odrůdy. Intenzivně plodící keře plné velkých hroznů mají zvýšené nároky na vodu a živiny, protože musí tvořit velké množství hmoty. Zálivka doma na zahradě není problém, ale zalévat keře ve vinici může být obtížné a těžko proveditelné. To bychom měli uvážit, když řežeme keře a volíme zatížení plodnými očky. Stolní odrůdy bez zálivky v polních podmínkách mohou mít jen menší množství hroznů.

Starší plodné vinice s dobře vyvinutým kořenovým systémem jsou proti suchu docela odolné a nedostatku vláhy se umí dobře přizpůsobit. Suchý ročník může znamenat nižší sklizeň, ale vyšší kvalitu. Sucho ovšem musí vydržet až do vinobraní. Vydatné srážky v měsíci září dokážou cukr obsažený v hroznech naředit a úrodu silně poškodit praskáním bobulí a hnitím.

Mezi odrůdy citlivější na sucho můžeme zařadit např. Dornfeldr, Solaris, Frankovku, Müller Thurgau nebo Rulandské bílé. Daleko větší vliv však může mít volba podnože. Do výsušných poloh jsou méně vhodné podnože Teleki 5 C nebo SO 4. Odolnější jsou Kober 5 BB nebo Craciunel 2.

V období sucha se více projevují některé choroby. V posledních letech pozorujeme vyšší výskyt usýchání celých keřů /syndrom ESCA/. V pozdním létě se na listech mezi hlavními žilkami objevují nejprve žlutozelené nebo červenofialové skvrny (podle odrůdy). Plocha listu mezi nervy a okrajem listů postupně nekrotizuje – usýchá, hrozny jsou menší a na bobulích se často vyskytují tmavší skvrny. Silněji postižené keře náhle odumírají. Při řezu kmínků můžeme pozorovat hnědou nekrózu a později bílý rozklad dřeva. Postižené keře je nutné z vinice odstranit a nahradit podsadbou.

V chuti vína poznáme ročník, který byl hodně studený a deštivý. Víno je pak kyselejší a má zpravidla  vyšší obsah kyseliny jablečné. Vína ze suchých ročníků mohou mít naopak kyselin málo a tomu je nutné přizpůsobit technologii. Také je potřebné zvládnout  vyšší cukernatosti, aby harmonie vína netrpěla nadbytkem alkoholu a ve víně zůstal přiměřený zbytek cukru.

Hned na úvod musím poznamenat, že v tomto článku nebudeme řešit zákonem dané požadavky na výrobu jakostních vín s přívlastkem. Ty si každý zájemce přečte přímo ve vinařském zákoně. Spíše se chceme zaměřit na praktické problémy, které vznikají ve sklepním hospodářství u malovýrobců, kde označení přívlastkem je většinou jenom informace o dosažené cukernatosti.
Před rokem 1989 naši vinaři „přívlastková vína“ téměř neznali. Doslazování řepným cukrem se provádělo téměř automaticky. Určité povědomí o problematice jsme získávali při odborných exkurzích k našim sousedům za železnou oponou. Vzpomínám si, jakou pozornost na Šlechtitelské stanici v Polešovicích vyvolávala cukernatost nad 22 °NM, kterou občas dosahovala například odrůda Floriánka, tehdy ještě novošlechtění VČR×MT 114/28. Jako rekord v dosažené cukernatosti si pamatuji 28 °NM dosažených PIWI odrůdou Bianca. Taková vína jsme tehdy staromódně označovali jako „mešní“, i když naše výrobní postupy příslušnou církevní směrnici zcela nectily.

Významným mezníkem bylo přijetí vinařského zákona a „ročník tisíciletí“ neboli velmi teplý rok 2000. Tehdy jsme zjistili, že i v naší oblasti lze dosáhnout cukernatosti, která umožňuje vyrábět dobré víno bez přídavku řepného cukru. Rok 2001 nás sice vrátil na zem, abychom si uvědomili, že přeci jenom pěstujeme révu na severním okraji evropského vinařství, ale pak se dobré ročníky docela často opakovaly a víno bez cukření se dalo vyrábět stále častěji. Také jsme se naučili používat pěstitelská opatření, které nám umožní navýšit cukernatost hroznů i v méně příznivém roce. Nejjednodušším postupem, jak navýšit cukernatost, je provádět sklizeň za příznivého počasí bez srážek, kdy slunce a nízká vzdušná vlhkost odeberou z hroznů vodu a zahustí obsah bobulí. Další příležitostí pro navýšení obsahu cukru je využití mrazivých teplot, kdy voda v hroznech zamrzá. Někdy je mráz slabý na to, abychom dosáhli 27 °NM potřebných pro výrobu ledového vína, ale ani navýšení o dva tři stupně není k zahození. Známá je také skutečnost, že hrozny ze starých vinic mají cukernatost vždy o něco vyšší než mladé výsadby. Posledním opatřením, které zmíním, je volba vhodné odrůdy. Odrůdy jako Solaris nebo Cabernet Cortis dávají i v Boršicích téměř každoročně cukernatost nad 25 °NM. Pozor ovšem na blízkost nenažraných, loupeživých včel, které umí sladké hrozny Solarisu úplně zničit.

Kabinetní víno

Kabinetní víno je trochu zanedbávanou popelkou, přestože z hlediska nároků na zdravou výživu by mělo být na našem stole nejčastěji. Kabinety bývají většinou lehčí a suchá vína, i když s příslušnou technologií lze vyrobit i kabinetní vína se zbytkovým cukrem. V podmínkách malovinaře klade toto víno zvláštní požadavky na hygienu a boj s křísem. Nižší obsah alkoholu je ideálním prostředím pro činnost kožkotvorných mikroorganismů na povrchu vína. Uskladněné víno musíme udržovat v plných nádobách (dolévat skutečně na maximum) a případný křís odstraňovat již v zárodku. Dalším problémem může být náchylnost k jablečno–mléčnému kvašení, které se může při vyšší teplotě a nižšímu obsahu alkoholu snadno spustit. Dobrou prevencí je studený sklep ― neboli celoročně zajistit nízké teploty při skladování takového vína.

Pozdní sběr

Při výrobě mikrovzorků v procesu šlechtění v naší firmě je kategorie pozdní sběr nejvíce oblíbená a nejméně pracná. Suchá vína vyrobená z moštů s obsahem cukru 21‒24 °NM se dobře uchovávají. Při dosažení cukernatosti nad 23 °NM je vhodné ve víně ponechat zbytkový cukr, protože některým lidem je víno s vyšším obsahem alkoholu nepříjemné pro pocit pálení a disharmonie. U červeného vína to problém nebývá. Tato vína mají také významně snížený obsah kyseliny jablečné, proto jsou odolnější k pachutím vzniklým při jablečno–mléčném kvašení.

Výběry

Vína s obsahem cukru nad 24_°NM mají společné problémy. Bohužel, tato vynikající vína v_domácích a zpravidla ryze amatérských výrobních podmínkách, často vinaři přinesou zklamání. Pozorný čtenář předchozího odstavce asi tuší, že největším problémem bývá udržení přijatelného obsahu alkoholu ve víně. Je to tak. Lákavé hrozny musí přežít během dlouhého procesu zrání loupeživé útoky včel, octomilek, špačků, plísní a dvounohých zlodějů, ale ani sklizeň ještě neznamená v_tomto případě výhru. Pravý boj nastává po vylisování ve sklepě a v demižónu, kde se kvasinky snaží spotřebovat veškerý zbytkový cukr. Místo potěšení pro chuťové buňky pak z nejkvalitnějších moštů můžeme vyrobit cosi, co připomíná nepodařený koňak. Skutečně, suché výběry jsou tak alkoholické a pálivé, že vzdáleně koňak připomínají, a jsou opravdu neharmonické.

Metody obrany před touto vadou jsou dané. Jednoduché a známé vinařské postupy: stáčení, chlazení, filtrace. Postupy jsou jednoduché, ale pro zajištění harmonického obsahu, alkoholu, cukru, kyselin a extraktu je nutné vína v procesu kvašení pravidelně sledovat a správně odhadnout moment pro ukončení kvašení.

Často s kolegy diskutujeme o použití speciálních kvasinek pro zakvášení přírodně sladkých vín. V našich podmínkách se těmto kvasinkám po negativních zkušenostech snažíme vyhýbat, protože kvašení výběrů se pak těžko zastavuje. Vyhráno není, ani pokud v prvním kole zvítězíme a nízké zimní teploty nám pomohou kvašení ve vhodný čas zastavit. S každým dalším létem se problém vrací, pokud ovšem nemáte možnost víno umístit v klimatizovaném prostoru. Někdy se dá lehce rozkvašené víno zachránit ostrou filtrací, která sníží obsah nebezpečných kvasinek a na určitou dobu může situaci zachránit.

Pro výrobu výběrů vín je také nutno rozlišovat hrozny napadené ušlechtilou plísní od suroviny poškozené octovou hnilobou. Vyšší obsah těkavých kyselin může naši snahu o výrobu specialit nejvyšší kvality úplně zničit. Na druhou stanu ušlechtilá plíseň pomáhá zvyšovat cukernatost a předává vínu i zajímavé chuťové látky.

Jakostní vína s přívlastky jsou určitým fenoménem pro konzumenty a milovníky vína. Tito se pak dělí na „sladkomilce“ a skupinu „piji zásadně suchá vína.“ Toto rozdělení by nemělo být mezi degustátory na soutěžích vína, protože oni musí posoudit, jak je víno kvalitní ve své kategorii. Šampiónem pak snadno může být suchý kabinet i víno z exkluzivní kategorie vín ledových a slámových. Nesmíme zapomínat ani na červené sladké víno, které je mezi lidmi také docela oblíbené, ale naši degustátoři s ním mají trochu problémy. Vinař i degustátor by měl potlačit své přirozené sklony k suchému či sladkému vínu a každé víno hodnotit z pohledu budoucích zákazníků, kteří vyžadují u vín rozmanitost.

Ročník 2015 nás potěšil nejen množstvím kvalitních hroznů, ale také „radostnou událostí“, totiž zapsáním nové odrůdy révy vinné Mery do Státní odrůdové knihy. Odrůdu vyšlechtily dvě firmy: Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice, šlechtitel - RNDr. Zdeněk Habrovanský a ŠSV Boršice - Ing. Alois Tománek.

Vzniku odrůdy po roce 1990 předcházela úvaha, jak zlepšit vlastnosti odrůdy Muškát moravský, který byl v té době teprve čerstvě registrován. Muškát moravský zacelil mezeru v našem sortimentu, kde dříve chyběla výkonná odrůda s muškátovým aroma ve víně. Ostatní muškáty trpěly velkým kolísáním sklizní. Autor této, dnes již široce rozšířené a stále žádané odrůdy, Ing. Václav Křivánek, si byl dobře vědom předností i nedostatků muškátů. Obsah kyselin bývá nižší a jen se značným úsilím vinaře a s použitím důsledně reduktivní technologie lze získat skutečně kvalitní víno. Na výstavách se často setkáváme s víny bez těla, bez kyselinky a s_nepříjemnými tóny kyseliny mléčné. Tyto skutečnosti nás nutily k zamyšlení, jak Muškát moravský vylepšit.

Většina vinařů Muškát moravský uznává jako jedinečnou surovinu pro výrobu burčáků. Hrozny totiž sklízíme v době vrcholící burčákové sezóny. Kombinace příjemné vůně a nižšího obsahu kyselinek nemá konkurenci. Bohužel, naše sklepy jsou v této době ještě vyhřáté teplými dny končícího léta a alkoholové kvašení plynule přechází do jablečno - mléčné fermentace. Víno pak odbouráváním ztrácí další část drahocenných kyselin a získává nežádoucí zplodiny malolaktické fermentace. Jako prevenci mléčného kvašení lze v příznivých letech pozdržet sklizeň, počkat na ochlazení a dosáhnout i výběrových jakostí. Taková vína jsou proti mléčnému kvašení odolnější. Bohužel, musíme za kvalitu zaplatit vysokou daň v podobě ztrát způsobených ptáky, hnilobou a zejména hmyzem. Z vlastní praxe můžeme potvrdit, že ztráty na úrodě pak představují i 2/3 celkové sklizně, někdy ztratíte sklizeň celou. Na druhé straně můžete získat muškát v podobě, která je běžná ve vinařském světě. Pozdní sběry a výběry dávají zajímavé víno plné ovocných vůní a zakulacené zbytkem přírodního cukru. Jako řešení výše uvedených problémů šlechtěním se nám nabízelo použití rodiče s pozdnějším zráním a vyšším obsahem kyselin.

Vedle snahy o zlepšení jakosti vína jsme chtěli, aby nová odrůda byla odolnější vůči houbovým chorobám a mrazu. Proto jsme jako mateřskou odrůdu vybrali EC 28 neboli Lakhegyi mézes (Mézes fehér × Eger 2). Označení EC znamená v maďarštině Egerská hvězda a pro nás představovalo kombinaci genů pro odolnost, osobitou kvalitu panonských odrůd a pozdnější termín zrání. Otcovská odrůda Muškát moravský měla přinést zejména aroma.

Vlastní křížení bylo trochu komplikované, protože EC 28 má opravdu velký hrozen a provést kastraci všech kvítků mně trvalo dlouhou dobu. Opylení muškátem ale dopadlo dobře a z mnoha vypěstovaných semenáčků jsme s kolegou Dr. Habrovanským po několika letech vybrali několik nadějných jedinců. Nadějné semenáče, namnožené na několik keřů, vysadil na pozemcích zkušební vinice v Oblekovicích tehdejší vedoucí odrůdové zkušebny Ing. Jindřich Ševčík. Zkušební vinice se nacházela na poměrně extrémním stanovišti, v podloží skála, půda písčito - hlinitá a nedostatek vody (354 mm). Semenáč Mery (EC 28 × MM 18/1) nás zaujal bujným vzrůstem a pohlednými hrozny, proto jsme jej v roce 2008 přihlásili do zkoušek pro registraci. Zkušební stanoviště v Boršicích bylo v trati Radovany, jako podsadba do staré vinice z roku 1974. Záměrem bylo zjistit, jak se ohromná vitalita odrůdy vypořádá s únavou půdy v podmínkách staré, ale stále produktivní vinice. Další stanoviště bylo na ŠSV Polešovice, kde se podařilo získat několik úrod i_bez chemické ochrany.

Zkoušky proběhly úspěšně a 25. 9. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o registraci odrůdy. Mery je Národní odrůdovým úřadem charakterizována jako středně raná odrůda. V podmínkách naší okrajové oblasti se ovšem jedná o odrůdu spíše pozdní. Hrozen je velký a středně hustý. Bobule je středně velká až velká, kruhovitého tvaru. Barva slupky je v plné zralosti žlutá, dobře vyzrálé bobulky mají tmavší líčko. Keře mírně zahušťují, často se objevují vidlicovitě rozvětvené letorosty. Odrůdě velmi brzy vyzrávají letorosty a začínají zasychat spodní listy. Tento efekt může být tak výrazný, že vinice v říjnu vypadá, jako by zde byla provedena defoliace zóny hroznů. Můžeme také říci, že dřevo vyzrává dříve než hrozny, což by mohl být dobrý předpoklad pro mrazuvzdornost.

Odolnost proti houbovým chorobám je zvýšená, ale doporučujeme použít minimálně 2 – 3 postřiky. Odolnost proti padlí může být u příliš bujně rostoucích keřů nižší (máme hlášen výskyt padlí v lokalitě Stoprouny), proto je třeba této chorobě v krizových letech věnovat pozornost. Odolnost proti plísni šedé se uvádí jako střední, ale v našich podmínkách je poměrně vysoká. Příčinou je poměrně silná slupka, která je také odolnější proti hmyzu. Odrůdu sklízíme až koncem října nebo začátkem listopadu, abychom dosáhli co nejvyšší obsah cukru a snížili obsah kyselin. Posun doby zrání do začátku listopadu považujeme za klíčové pro snížení obsahu kyseliny jablečné a také pro možnost lepší regulace teploty při kvašení mladého vína. Výnos hroznů se udává jako středně vysoký nebo nižší, ale v našich podmínkách je vždy dobrý. U nás Mery řadíme mezi „chytré odrůdy“, které nepřeplozují, ale dávají stabilně dobrý výnos.

Víno je velmi dobré kvality, žlutozelené barvy a jemně aromatické. Vůně není typicky muškátová, je spíše ovocná a květinová, stejně jako chuť vína. Průměrný obsah kyselin byl ve zkouškách 10,5 g při cukernatosti 20,5 °NM. Kontrolní vzorek muškátu měl jen 7,3 g kyselin a 18,7_°NM. Tyto údaje jasně naznačují, že hrozny Mery nebyly sklízeny v optimální zralosti a další zrání by vedlo k získání moštu s lepším poměrem cukru a kyselin.

Výsadba přímo do staré vinice v Boršicích ukázala, že odrůda Mery se k tomuto účelu velmi dobře hodí. Růst je zde jen průměrný, po celou dobu zkoušek se neprojevily známky chorob. Odrůdu lze tedy doporučit pro podsadby, zatravněné vinice nebo tam, kde není čas provádět rekultivace. Pro úrodné a vodou dobře zásobené půdy bude asi nutné otestovat slabě rostoucí podnože.

Čas ukáže, jestli si Mery najde trvalé místo v našem sortimentu. O sazeničky je zájem a jsou vyprodány na pár let dopředu. Trochu mně to připomíná dobu po registraci Muškátu moravského, kdy jsme s Ing. Křivánkem, sklízeli každé volné očko, tenké i silné, jen abychom uspokojili zájem pěstitelů. Mery už má také 2 klony a je otestována na výskyt virových chorob. Během dvou let bychom chtěli zdravé matky vysadit do prostorového izolátu, aby byl zajištěn dostatek certifikovaných sazenic v té nejvyšší jakosti.

V Boršicích je Mery vysazena na několika místech, na vápenitých spraších v trati Radovany, Trávníky a Slunečné a také na jílovitých půdách ve Stoprounech. Už se těšíme na první vzorky vína, které se jistě brzy objeví na naší výstavě vín.

Poučení z krizového vývoje

Nové tisíciletí nás přivítalo ročníky 2000, 2002, 2003. Byly to nádherné ročníky, o kterých vinaři mluvili jako o „ročnících tisíciletí“. Mnoho vinařů uvěřilo apoštolům globálního oteplování a těšili se na přesun Toskánska do Střední Evropy. Bohužel, aby příroda učinila statistice a průměrům zadost, přišly také špatné ročníky 2001, 2010 a 2013.

V roce 2011 jsem na tomto místě napsal:
„Jestli ročníku 2010 přísluší nějaký přívlastek, pak je to slovo kalamitní. Kalamitní ve výskytu peronospory i oidia. Mnoho vinařů, kteří nezvládli ochranu révy zůstalo zcela bez úrody. Podle pamětníků v_naší obci nebyla tak silná peronospora od roku 1965. Vína z_ročníku 2010 jsou kyselejší, ale mají vysoký obsah aromatických látek. Návštěvník naší výstavy však nebude o nic ochuzen. Loňským kyselinkám předcházely dvě mimořádně kvalitní sklizně v_letech 2009 a 2008. Vína z_těchto mimořádných ročníků právě dosahují optimální lahvové zralosti.“

Téměř stejné hodnocení máme i pro rok 2014. Jenom bychom mohli na začátek roku do výčtu pohrom přidat ještě invazi píďalek, osenic a roztočů. Po nádherných ročnících 2011 a 2012 se nám v létě zase ochladilo a klimatické podmínky se vrátily do průměru.

Až budou pamětníci vybírat, kterému ročníku dát pomyslný titul „Mizera století“, bude loňský rok patřit mezi favority. Ne snad, že by hroznů bylo málo. Vinaři, kteří dobře zvládli ochranu proti oidiu a nenechali úrodu napospas hnilobě, mají sklepy plné. Ani kvalita není nejhorší, pamatujeme kyselejší roky. Problém je v tom, že příroda vinaře naštvala. Ještě v srpnu vypadaly vinice nádherně, byly plné krásných dozrávajících hroznů. Bohužel, rekordní srážky, které ze srpna přešly plynule do září, neskončily ani v_říjnu. To způsobilo, že menší bobule, založené v suchém létě, pořád nadměrně zvětšovaly svůj objem, až do bodu, kdy začalo docházet k vytlačování venkovních bobulí z naditých střapců, k praskání slupek a rychlému hnití hroznů. Svůj díl na zkáze úrody měly i včely, které se loni v nebývalém množství vrhaly na sladký mošt a roznášely po vinici hnilobu. Obvyklý poměr mezi bodavou havětí se v posledních letech úplně otočil. Sršně a vosy téměř zmizely, zato drancující včely napadají vinice (a ovocné sady) v_celých rojích. Vysoká vlhkost, útočící hmyz a prostředí plné spor plísní odpovědných za hnilobu, nás donutili předčasně sklidit úrodu, o které jsme si už už mysleli, že bude mimořádná. Vidina demižónů s označením různých přívlastků se rychle rozplynula. Zklamání z ročníku 2014 je o to větší, že ani ročník předcházející nepatřil k nejlepším a špičková vína z let 2011 a 2012 z archívů pomalu mizí.

A přece existuje skupina vinařů, kteří si na přírodu tolik nestěžují. Pro šlechtitele révy vinné je kalamitní rok mimořádně cenný. Proto jsem si také dovolil vypůjčit podtitul z_názvu jisté politické příručky reagující na politické změny 60. let. Krizový rok nám skutečně vždy přináší poučení. Až do srpna nám matka příroda, díky teplé zimě a suchému létu, tvrdě testovala odolnost odrůd na oidium. Podle některých vinařů se slabý povlak mycelia místy objevil i na silně odolné odrůdě Solaris. V našich podmínkách Solaris zůstal čistý, zato běžné odrůdy mnoha pěstitelů byly zcela zničeny. Začátkem srpna přišel obrat. Silné deště způsobily prudký nástup peronospory. Naštěstí plodné vinice už byly ve fázi zaměkání, takže houba zničila jenom mladé zálistky. Jiná situace byla u mladých vinic a v semenné školce. Tam peronospora řádila jak černá ruka. Většina listové plochy v mladinách byla zničena, odolaly jen odrůdy typu Solaris, Talisman a labrusky.

Největší škody nakonec způsobila třetí houba – plíseň šedá a její příbuzné. Nepomáhala ani tradiční metoda boje – sklizeň napadených odrůd probírkou. Sklizeň se tak dala oddálit jen o jeden až dva týdny. Po zkušenostech z roku 2013 jsme si ve vinici dovolili déle ponechat Cabernet Sauvignon a jeho potomky (Cabernet cortis, Souvignier gris). Tyto odrůdy se vyznačují řídkým hroznem, hrozny po dešti dobře osychají. Bobule jsou od sebe dostatečně vzdáleny a zkáza jedné z nich neznamená, že bude plesnivět celý hrozen. Do této skupiny patří také odrůda Cabernet blanc, která se může zdát nepoučenému pozorovateli v době vinobraní poněkud sprchlá. Přítomnost kombinace malých a velkých bobulí (opylených a neopylených) způsobuje, že hrozen je řídký a bobule se nedotýkají a hniloby se nemohou tak snadno šířit. Právě odrůdy s takto řídkým hroznem jsou pro výrobce přívlastkových vín mimořádně cenné. Umožňují i v letech s deštivým vinobraním získat kvalitní surovinu bez ohledu na počasí.

Další skupinu odrůd odolnějších k hnití zastupuje Dornfeldr. Tato odrůda u nás také dobře vyzrává, takže i v horších letech dává poměrně kvalitní víno. To platí i pro odvozené odrůdy, u nás pěstujeme odrůdu Monarch (Solaris × Dornfeldr). Další potomek Acolon (Dornfeldr × Frankovka) zase unikl hnití tím, že včas dozrál.

Poslední skupinou odrůd, u kterým jsme v našich podmínkách pozorovali zvýšenou odolnost, byly odrůdy se silnější slupkou – Pálava a Mery. Pro odrůdu Mery bude rok 2015 významný, předpokládáme, že dojde k jejímu zápisu do Listiny registrovaných odrůd.

Šlechtění odrůd s řídkým hroznem, jako obrana proti hnilobě, se stalo jedním z hlavním směrů ve šlechtění nových odrůd. To se netýká jenom Piwi kříženců – „rezistentů“, ale také běžných evropských odrůd, kde se dnes preferují klony s řídkým hroznem. Vinaři se už delší dobu snaží o výrobu kvalitních přívlastkových vín, množství je až na druhém místě. Plíseň šedá představuje pro hrozny s vyšší cukernatostí hlavní hrozbu. Největší počet klonů s řídkým hroznem má skupina Rulandských. V Boršicích máme zkušenosti s italskými klony Rulandského šedého. Bohužel, tyto klony sprchají až příliš a dosahovaná sklizeň je velmi malá ve srovnání s klasikou. V současné době zkoušíme klony rulandských odrůd původem z Německa. Po loňských zkušenostech se budeme při výběru nových matečných keřů více snažit vyhledávat keře s delší třapinou a dlouhými stopečkami.

Před časem jsem si na tomto místě postěžoval na těžký život nových odrůd ve vinařství. Réva je vytrvalá kultura a změnit odrůdu si vyžaduje značný kapitál. Mnoho z dnes pěstovaných odrůd má tradici, která se počítá na staletí, jiné používáme několik desítek let, další se jen objeví a po pár letech zase zmizí. Díky liberálním pravidlům pro registraci je nových odrůd nepřeberné množství a mnohé neznají ani odborníci.

Při zpětném pohledu do vinařské historie vzpomínám na dobu po roce 1985, kdy na vinařském nebi zazářila odrůda Muškát moravský, který se tehdy pěstoval pod původním názvem Mopr. Autor odrůdy, Ing. Václav Křivánek, musel před státní odrůdovou komisí Mopr těžce obhajovat a dalo dost práce než byla zapsána do tehdejší Listiny povolených odrůd. V té době už byl o Mopr takový zájem, že jsme nestačili vyrábět sazenice. Po krátkém období stagnace po roce 1990 je Muškát moravský velmi poptáván a pravidelně se umisťuje mezi tři nejštěpovanější odrůdy.

Trochu jiný příběh je spojený s odrůdou Pálava, která byla v době registrace Muškátu moravského již poměrně známou. Nezapomenutelné Pálavy tehdy vyráběl tehdejší předseda boršických zahrádkářů František Hlaváček. Před rokem 2000 však o sazenice Pálavy nebyl příliš velký zájem, ale vše se změnilo po zavedení nového vinařského zákona, který způsobil rostoucí zájem o jakostní vína s přívlastky. Vinaři zjistili, že Pálava umí dát každý rok výbornou cukernatost a kvalitu. Do dnešního dne se Pálava drží na předních místech mezi nejvíce štěpovanými odrůdami. Podobnou renesanci občas zažívají i některé „klasické odrůdy“, dnes je hodně žádané např. Rulandské šedé. Rulandské šedé díky nízké kvalitě klonů téměř zmizelo z_výsadeb. Nové německé a rakouské klony však odrůdu vrátily na výsluní, protože kromě výborného vína dávají i přiměřený výnos.

V roce 1986 jsem od kolegy z Perné obdržel první sazenice dnes nejvíce žádané odrůdy Hibernal. Odrůda byla zajímavá tím, že nezmrzala ani v nejkrutějších mrazech. Jinak jsme kolem ní více než dvacet let chodili celkem bez povšimnutí. Občas se na výstavách vína objevila v_podobě hodně kyselého vína se zvláštním aromatem. To trvalo až do doby, než vešlo v obecnou známost, že Hibernal potřebuje dobře vyzrát alespoň do kategorie pozdní sběr. Pak začal Hibernal vyhrávat místní a později i prestižní mezinárodní výstavy. Dnes je nejvíce štěpovanou odrůdou v_České republice a ještě více sazenic se k nám dováží.

Ale vraťme se k odrůdě Solaris, které je uvedena v nadpisu tohoto článku. Vinaři sledující vývoj za „severním polárním kruhem evropského vinařství“ tuto odrůdu už dlouho znají, protože slaví úspěchy v zemích jako Dánsko, Norsko, Polsko a pobaltské státy. Také nám bylo již delší dobu známo, že se jedná o bestseller v oblasti nových odrůd, ale ještě v loňském roce byl Solaris našimi vinaři přijímám s určitou nedůvěrou. A právě letos přichází bod zlomu, kdy nabídka sazenic nebude schopna uspokojit rychle rostoucí poptávku po Solarisu.

Původ této odrůdy můžeme hledat až u slavného ruského šlechtitele Mičurina, který se snažil křížit mrazuvzdornou amurskou révu s kvalitními evropskými odrůdami. V jeho díle pokračoval Prof. Vilém Kraus, který své semenáčky nabídl Prof. Helmutu Beckerovi. Ten pokračoval v křížení v_Geisenheimu a práce byla dokončena vyšlechtěním Solarisu ve Freiburgu šlechtitelem Norbertem Beckerem.

Díky příměsi genů z amurské révy začíná vyzrávat již v srpnu a odrůda proto snese i silné zimní mrazy. Nevýhodou může být časné rašení, které probíhá o několik dnů dříve než u_Chardonnay. Opylování probíhá dobře, takže odrůda nesprchá. Výnosy jsou poměrně vysoké, dají se srovnat s odrůdou Müller Thurgau. Loňský ročník nebyl pro vyzrávání hroznů moc příznivý, přesto jsme koncem září dosáhli cukernatosti téměř 24 °NM. Důležité je, že i při vysoké cukernatosti si odrůda podrží pěkné kyselinky kolem 7 g/l.

Solaris je rezistentní odrůda. Jako rezistentní se označují i mnohé další odrůdy révy vinné, ale v poznámce je vždy uvedeno, že autor doporučuje 2 – 3 postřiky. Proto odborníci neradi používají pojem rezistentní, ale říkají raději odrůdy se zvýšenou odolnosti proti houbovým chorobám. Ani u_Solarisu není rezistence zcela 100 %, ale určitě je velmi vysoká a odrůdu je možné pěstovat zcela bez postřiků.

V prvních letech pěstování jsme si mysleli, že díky hustému olistění nebudou mít o sladké hrozny zájem špačci. Bohužel, opeření lupiči si dají tu práci a hrozny bez ochranných sítí se stanou jejich kořistí.
Je pochopitelné, že tak kvalitní odrůda se stala rodičem dalších následovníků: Muscaris (Solaris x Muškát Ottonel), Cabernet Cortis a Cabernet Cantor (Solaris x Cabernet Sauvignon) a jiných.

Otec vlasti Karel IV. pochopil ve své době význam vinařství, které masivně podporoval, i_kvalitních odrůd, které nechal dovést z tehdejšího Burgundska. Škoda, že dnes nemáme tak osvícenou vládu. Solaris netrpí chorobami, nevadí mu zimní mráz, každoročně vyzraje nejméně do pozdního sběru a přitom si ponechá dostatek kyselin. Je jasné, že zavedení Solarisu do praxe přinese velké úspory, protože vinaři silně omezí nákup postřiků a cukru.

Léta běží nejenom lidem, ale i vinicím. O fenoménu starých vinic a problému s podsadbou jsme naposledy diskutovali v roce 2010. Časté dotazy vinařů, které problematika zaujala, holomrazy v roce 2012 a sucha v roce 2011 a 2012, nám připomněly, že podsadba může být docela rizikovým podnikem a tak se k tématu aktuálně vracíme.

Mrazy, mechanická poškození, choroby a škůdci si postupně vybírají daň v podobě uschlých keřů. V našem okolí není problém najít vinice, kde chybí i 50_% jedinců. Vinař nejdříve nahradí chybějící keře tažněm nataženým od souseda, ale při větším výpadku přijde čas na podsadbu. Šetrný majitel vinice nejdříve zkusí získat nového jedince prostým hřížením. Hřížence napojené na matečný keř dokážou rychle vyplnit chybějící místo, ale problém se pouze odsune o několik let. Pravokořenou révu totiž většinou začne ohrožovat révokaz nebo kořeny poškodí silný mráz.

Právě holomrazy z února 2012 nám znovu ukázaly, proč je důležité sázet pouze štěpované sazenice. Holomrazy v loňském roce trvaly téměř tři týdny. Půda ve vinicích byla zcela bez sněhové pokrývky. Na jaře hlásili jako první největší škody pěstitelé česneku. Keře révy vinné kupodivu rašily dobře ovšem s jednou výjimkou. Pravokořené vinice rašily jaksi neochotně a po vyrašení některé přestaly růst úplně, na jiných se objevilo pouze několik zakrnělých výhonů. |Poškození kořenů bylo větší u rostlin, které měly kořeny blízko k povrchu. Dnes, kdy je většina vinic naštěpována na odolné podnože se s poškozením kořenů mrazem prakticky nesetkáváme. Starší odborná literatura a pamětníci tento problém znají a jako ochrana před mrazem se vždy doporučovalo přiorávání keřů.

Mladý vinař, s perspektivou mnoha let užívání své vinice, by neměl šetřit. Je lepší obejít etapu s hřížením a zrovna investovat do štěpované sadby. Sazenice pro podsadbu starých vinic by měly být silné a dobře vyvinuté. Sazenička umístěná do stínu starších keřů musí zápasit s nedostatkem vody, světla a živin. V zatravněných vinicích vodu ze země vysává travní porost a ve větších hloubkách kořeny starých keřů. Mladé a u země rašící výhonky jsou ohroženy herbicidy a okusem od zvěře. Proto musí být vybaveny opěrnou tyčkou a chráničem, případně i mulčovací plachetkou.

V průběhu vegetace sazeničky kontrolujeme, odstraňujeme případné plevele a kypříme půdu v okolí. V období července zpravidla přichází suché období a tuto dobu je vhodné sazenicím pomoci vydatnou zálivkou. Stačí zalévat jednou týdně, ale zato vydatně. Po zálivce je vhodné okolí sazenice nakypřit, aby se co nejvíce snížil odpar vody.

Suchá léta ročníků 2011 a 2012 nám ukázala pravdivost přísloví:„ Jednou okopat je lepší než 5× zalévat“. Dobře udržovaný černý úhor bez travního porostu dokáže zadržet více vody a pravidelně kypřené vinice neměly s vláhou takové problémy. Proto stojí za úvahu vinici, ve které je provedena věští podsadba na čas převést do režimu černého úhoru. V suchých letech vyrážíme do vinice po každém větším dešti, abychom narušili vzniklý škraloup a tak udrželi vlhkost v půdě. Až se sazeničky dobře uchytí můžeme znovu provést zatravnění.

Mladé sazenice je nutné přísnějším řezem donutit k bujnějšímu růstu. S plným zatížením a řezem na tažně čekáme, až keř dosáhne plné vitality. Příchod plné plodnosti může být oproti mladé vinici opožděn i o několik let, protože mladé rostliny těžce bojují s konkurencí starých keřů a půdní únavou. Předčasné přetížení slabých keřů nadměrnou úrodou může vést i k úhynu nedávno ujatých sazenic. Proto zpočátku sazeničky zatěžujeme pouze krátkými a teprve později delšími čípky. První tažeň ponecháme, až se objeví první letorosty silnější než 10 – 12 mm.

Zvláštní pozornost musíme věnovat aplikaci herbicidů. Právě herbicidy jsou největším kamenem úrazu a příčinou neúspěchu při podsazování u velkopěstitelů. Nasazení mechanizace vede postupně k likvidaci citlivých sazenic. Proto dáme přednost okopávce a případně ruční aplikaci herbicidů v_době úplného bezvětří, aby nedošlo k postřiku révových listů. Pokud náhodou sazeničku postřikem zasáhneme, je nutné práci přerušit a postříkaný list ihned odstranit.

Častým dotazem bývá, jaké hnojivo přidat sazenici do jamky, aby se dobře uchytila. Na prvním místě je potřeba uvést, že klasická průmyslová hnojiva a čerstvý hnůj ke kořenům nepatří, protože mohou popálit rostoucí kořenový systém. Problematické je i použití kompostu nebo vyhnojených rašelinových substrátů. Kořeny révy se řídí pomocí chemotropie. Jako honící pes vyhledávají humus a živiny. Pokud je okolní půda ve vinici vyčerpaná a v jamce jsme po výsadbě nechali rašelinový substrát s hnojivem, kořeny nadměrně větví, málo rostou a hlavně se nerady vydávají do okolí a hloubky za vzácnou vodou. Keře v „bodově“ vyhnojených jamkách sice v_prvních letech lépe prosperují, ale při zatížení mohou později kolabovat. Proto je vhodnější prohnojit celý pozemek a při podsadbě alespoň vykopat větší jamku a její dno prokypřit.

Hnojení dusíkem musíme provádět opatrně. V prvním roce hnojit začínáme, až začnou sazeničky ukazovat první úponky. To je neklamná známka, že začaly růst kořeny a hnojení ledkem má smysl. Dobrou alternativou je použití různých tablet, tyčinek a jiných forem dlouho působících hnojiv. Tato hnojiva nepálí a zajišťují dostatek živin po celou vegetaci.

Nejvíce dotazů dostávám na téma odrůdy pro podsadbu. K podsadbám se zásadně nehodí slabě rostoucí odrůdy. Výjimku mohou tvořit nejkvalitnější půdy, kde dobře roste cokoliv a bez ohledu na únavu půdy. Na chudších půdách si musíme dobře rozvážit, jestli má podsazování naději na úspěch nebo raději zvolíme cestu klučení, rekultivace a výsadby nové vinice. U menších vinařů, kde tolik nezáleží na odrůdové čistotě porostu, můžeme dát přednost odrůdám, které zaručeně zvládnou konkurenci starých keřů. V našich podmínkách se osvědčily odrůdy Sauvignon, Chardonnay, Hibernal, Frankovka, Dornfelder nebo jeho vylepšený nástupce Acolon.

Do chudších půd se nám osvědčilo i bílé moštové novošlechtění Mery. Mimo zvýšené odolnosti k_houbových chorobám se svou velkou vitalitou velmi dobře přizpůsobuje chudým půdním podmínkám a půdní únavě ve starých vinicích. U novošlechtění Mery probíhají právě registrační zkoušky a jedna lokalita byla záměrně volena do přestárlé vinice. Sazenice se dobře ujaly a v_současné době byl vyklučen původní porost, aby mohlo probíhat hodnocení bez ovlivnění původními keři.

Opravdový vinař se rád potěší pohledem na kompletní vinici. Podsadba může být úspěšná, ale je nutné dodržet výše uvedená opatření.

Člověk dělá mnoho věcí automaticky a bez toho, aby o nich přemýšlel. Dýcháme vzduch, jezdíme na kole nebo řídíme auto. Do této kategorie patří i přístup většiny našich vinařů při výrobě vína. Hrozny pomelou, rmut vylisují a mošt umístí do kvasných nádob. Vše ostatní nechají na kvasinkách. Zkušený vinař ví, že pro výrobu těch nejlepších vín potřebuje kromě rutinních zásahů v podobě cukření, vyčiření a odkalení ještě nastavit kvasinkám co nevhodnější teplotu.

Víno se od nepaměti skladovalo v podzemních prostorech. Izolace od výkyvu teplot podle ročních období dokázala vytvořit vhodné prostředí pro skladování vína. Teplota pramenité vody ve studnách a stejně tak teplota vzduchu dobrém sklepě se blíží průměrné roční teplotě dané oblasti.

V podmínkách Boršic je to teplota okolo 10°C. Ovšem dobrý sklep vyžaduje nadloží hornin nad klenbou o mocnosti nejméně 4 m a dále musí být skladovací prostor od venkovního prostředí oddělen soustavou několika dveří a zádveří. Drobní vinaři často nemají tak hluboké sklepy a víno vyrábí v_suterénu rodinného domu nebo v garáži. Naštěstí nám technika umožňuje přírodě trochu pomoci klimatizací. Klimatizací nemám na mysli jenom ono zařízení, které dokáže vytvořit chládek i v parném létě, ale i úpravu teploty nenáročným ventilátorem. Za chladné noci pak můžeme skladové místnosti účinně chladit a během teplého odpoledne zase vyhřívat.

Za optimální pro kvašení bílého vína je obvykle považována teplota kolem 15°C. Pokud teplota během kvašení stoupá, pak dochází k velmi bouřlivému kvašení a z vína nám spolu s oxidem uhličitým odcházejí cenné aromatické látky. Vyspělé vinařské firmy proto do kvasných tanků instalují různá zařízení pro chlazení. Nejjednodušší metodou regulace je přitom polévání nádob studenou vodu. Při výrobě vína u zahrádkářů postačí regulovat teplotu v kvasírně. Malé nádoby do objemu 200 litrů se totiž při kvašení obvykle nezahřejí a teplo vznikající při kvašení stačí odcházet do okolního prostoru. V době sklizně hroznů už bývají poměrně chladné noci, takže teplotu v kvasírně můžeme snížit intenzivním větráním v noční době.

Osobně považuji za vhodnější pro kvašení bílého vína (zejména bílých aromatických odrůd) teplotu ještě nižší, která se pohybuje v rozsahu 10‒12°C. Nízká teplota má kromě regulace rychlosti alkoholového kvašení ještě jednu pozitivní vlastnost. Působí jako prevence vzniku jablečno–mléčného kvašení, tedy odbourávání kyseliny jablečné na kyselinu mléčnou. Optimální teplota pro odbourávání je totiž vyšší než 15°C a bakterie mléčného kvašení nesnesou (na rozdíl od kvasinek) nízké teploty. Pro naši oblast na severu moravských vinařských oblastí jsou typická bílá vína s vysokým obsahem aromatických látek. A právě jablečno–mléčné kvašení je největším nepřítelem aromatických vín. Naši zákazníci nám prominou spíše víno kyselejší, než víno mdlé a s_rozmazanou dochutí.

Jestliže je největším problémem u výroby bílých vín teplota vysoká, pak u výroby vín červených je tomu právě naopak. Červená vína vyrobená při nízké teplotě poznáme podle tvrdých a trpkých tříslovin. Dříve doporučovaná teplota 20°C se dnes chápe spíše jako spodní hranice optimálních teplot. V době otevřených kvasných nádob výrobu červeného vína totiž hrozily, zvláště při nedostatečném míchání matolinového klobouku, oxidace, tvorba těkavých kyselin a ztráty na alkoholu a aromatických látkách. V dnešní době si může každý vinař opatřit vhodné kvasné nádoby s uzavíratelným víkem. Červené víno pak kvasí v ochranné atmosféře CO2 a problémy s „octěnkou“ jsou vyloučené. Otevřené dřevěné a laminátové kádě by se neměly vůbec používat. Jako optimální teplota pro kvašení červených vín se dnes doporučuje interval mezi 25‒30°C. Při této teplotě dochází k přeměně hrubých tříslovin v novou formu. Nově vzniklé třísloviny během kvašení za vysokých teplot působí chuťově jemně nasládle, sametově a elegantně.

Před mnoha lety jsme také vyráběli červená vína tzv. termocestou. Šlo o krátkodobé zahřívání rmutu na teplotu 60‒70°C. Takto vyrobená červená vína se vyznačovala vysokou, ale méně stabilní barvou a zvláštní svěžestí, připomínající čerstvý mošt. Technické problémy při zahřívání velkého objemu rmutu a problematická kvalita vín způsobily, že se tato metoda ve velkém nikdy nezavedla.

Vyškolením vína a jeho uložením do sklepa nám trampoty s_udržením vhodné teploty nekončí. V průběhu zimy se naskýtá možnost krátkodobého zmrazení vína za účelem prevence vzniku vinného kamene. Krátkodobé podchlazení nemá vliv na kvalitu vína. Musíme mít však na paměti, že spolu s vysráženým vinným kamenem klesá i obsah volné síry a mrazem ošetřená vína je nutné po stočení do tepla dosířit. Takto vyškolené víno je pak stabilní proti krystalickým zákalům a odpadá i pracné čištění demižonů.

Optimální teplota má vliv i na postupné zrání mladého vína. Nízké teploty zrání brzdí, vysoké naopak urychlují. Aktivita příslušných enzymů v teple narůstá geometrickou řadou. Pro dlouhodobé uložení mladého vína je vhodná teplota kolem 10°C. Víno, které již dosáhlo vrchol lahvové zralosti může být uskladněno i při teplotě nižší, kolem 2‒4°C. To se bez klimatizace a sumy peněz za spotřebovanou elektrickou energii neobejde. Odměnou pro vinaře je prodloužení doby, kdy je víno na vrcholu jakosti.

V roce 2008 jsme na tomto místě otiskli článek o „rezistentních odrůdách“ révy vinné. Dovolím si citovat celý odstavec, který vysvětluje, jak se to vlastně „s rezistencí rezistentů“ ve skutečnosti má:

Rezistentní odrůdy — jak pěkně to zní uchu vinaře a zvláště pak zahrádkáře, který pěstuje několik keřů stolních odrůd. Je to lákavá představa, zbavit se protivné povinnosti postřikovat révu proti houbových chorobám. Snad proto se pojmy rezistent/rezistenty tak snadno zavedly v hovorové mluvě. Zkušenější vinaři tuší zradu a „rezistenty“ raději ošetřují. Rezistenci věří asi jako přípravkům na hubnutí a zázračným vodičkám na růst vlasů. Zahrádkáři ze vzdálenějších koutů naší vlasti nic zlého netuší a jsou plni nadšení. To pomine v_době, kdy první kalamitní výskyt peronospory či oidia zlikviduje pýchu jejich zahrádky. Pravda je taková, že žádnou kvalitní a přitom plně rezistentní odrůdu zatím nemáme.

No a jestli ročníku 2010 přísluší nějaký přívlastek, pak je to slovo kalamitní, opravdu kalamitní, ve výskytu peronospory i oidia. Mnoho vinařů, kteří nezvládli ochranu révy, zůstalo zcela bez úrody. Podle pamětníků v naší obci nebyla tak silná peronospora od roku 1965. Na druhé straně mnoho pěstitelů udrželo své vinice v pořádku. Navzdory plísním můžeme loňská vína zkoumat a hodnotit. Karel IV. by verši Jana Nerudy říkal něco jako:
„To že je víno? Tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz!
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý! To víno má svůj zvláštní ráz,
Zprv trpké, ale milé zas – my, myslím, se už vpili!“

Laik může kroutit hlavou. Proč část pěstitelů mluví o kalamitě, zatímco druzí si úrodu chválí? Co se vlastně změnilo od roku 1965?

Změnila se hlavně kvalita přípravků na ochranu rostlin a také naše znalosti o způsobu života škodlivých hub. Ve vinařství se přestaly používat toxické přípravky. Zavedly se látky se systémovým účinkem, které výběrově působí na škodlivé houby. Některé přípravky dokonce už nejsou jedovaté ani pro houby. Pomáhají totiž révě zvyšovat vlastní imunitu, aby se chorobou vypořádala sama s pomocí svého imunitního systému. Do praxe se zavedly nové metody prognózy a signalizace výskytu chorob. Každý vinař si může ze svého počítače nebo na nástěnce přečíst doporučení, kdy svou vinici ošetřit a jakým přípravkem.

Každý přípravek má svou etiketu – návod na použití. Problémy nastanou, když doporučení výrobce nedodržujeme. V aplikaci přípravků děláme dvě velké chyby, nedodržujeme dávkování a termíny. Vloni se objevily první výskyty peronospory před květem. Doba kolem květu je období, kdy je réva silně citlivá k výskytu houbových chorob. Zkušený vinař ví, že první malé flíčky před květem znamenají velké problémy až do zaměkání bobulí.

S nástupem motorových rosičů do našich vinic se rozšířil nešvar používání nízkých dávek postřiků. S klasickou „pilmetkou“ nebo starou měděnou konví vinař spotřeboval na 10 arů vinice 100 litrů postřiku. S rosičem spotřebuje jen poloviční dávku vody. Postačí i poloviční dávka přípravku? Odpověď daly zničené vinice v loňském roce. Na 10 arů vinice prostě musíte aplikovat půl kila Kuprikolu bez ohledu na spotřebované množství vody.

Moderní technika umožňuje snížit dávku vody, ale ne dávku přípravku!!

K otázce aplikačních termínů zase nevymyslím nic nového a dovolím si volně ocitovat z 5 let starého článku, který doporučoval pro základní ošetření révy 6 postřiků:

Mimo tuto základní osnovu (6 postřiků po 14 dnech) se v letech příznivých pro výskyt peronospory vkládají ještě jedna nebo dvě aplikace, které zajistí zkrácení intervalů v citlivé růstové fázi mladých rostlinných pletiv. To provádíme vždy, když se první výskyty peronospory objeví v období před květem nebo v době květu. Výskyt primárních skvrn znamená okamžité zahájení ochrany proti peronospoře!! Kurativní (léčebné) působení dnešních přípravků na peronosporu není žádné, nebo je velmi krátké, a intervaly mezi postřiky musíme zkracovat na 7‒10 dnů podle doporučení výrobce. Nesmí nás zmýlit ani suché počasí v době kolem květu ani rady „odborných poradců“. V této době stačí první vydatná přeháňka, nebo jen silná noční rosa, a ve špatně ošetřované vinici můžeme již za několik hodin počítat škody. Jestliže se primární výskyty hlavních chorob objeví později, tedy až 10‒14 dní po odkvětu, pak se můžeme klidně držet kalendáře a zasahovat jen ve 14 denních intervalech.

Kalamitní ročník znamenal pohromu pro mnohé vinaře. Pro šlechtitele révy vinné ovšem znamenal mimořádnou příležitost ověřit výsledky šlechtění na rezistenci. Pravdou je, že se v posledních letech objevila nová skupina odrůd, které překonávají v odolnosti většinu zatím používaných „rezistentů“. Doposud rozšířené odrůdy byly většinou kříženci evropské a americké révy. Také se jim říkalo „franko–amerikáni (neboli FA hybridy). Trvalo více než 100 let, kdy tyto křížence prolomily hradby odmítání, pomluv a smyšlenek o nízké kvalitě a údajné škodlivosti pro lidské zdraví. Hibernal, registrovaný v roce 2004, se stal jednou z nejvíce štěpovaných odrůd. Právě Hibernal je dobrým příkladem FA hybridu ve vztahu k odolnosti k houbovým chorobám. V příznivých letech postačí dva základní postřiky v době květu a úroda je zachráněna. V letech kalamitních dochází k výraznému poškozování květu peronosporou. Spory hub se do květu totiž dostávají stejným způsobem jako pyl. Na blizně se v době květu vytváří kapičky nektaru. To je pravé eldorádo pro infekční zoospory, které ke svému vyklíčení potřebují vodu. Proto bývají vinice v době květu poškozovány i v suchém období bez výraznějších srážek.

Nová skupina odolnějších odrůd má jeden společný jmenovatel. V rodokmenu se nachází réva amurská — Vitis amurensis. Na počátku křížení stál Ivan Vladimirovič Mičurin, který zkřížil francouzskou odrůdu Malingr s_révou amurskou a vytvořil odrůdu Záře Severu. Další křížení prováděli šlechtitelé v Rusku a na Ukrajině. Také náš profesor Vilém Kraus, který semenáčky přivezl do Německa. V Německu poté vznikla celá řada nových odrůd, kterým říkáme AFA hybridy neboli amuro–franko–amerikány. Silnou odolnost k peronospoře vloni prokázaly odrůdy Solaris, Muskaris, Cabernet cortis. Ze stolních odrůd to byly Vostrorg a Talisman.

Solaris kvete týden před standardními odrůdami. Doba zrání je raná a odrůda dosahuje nezvykle vysoké cukernatosti. Solaris má velmi vysokou odolnost proti plísni révové i padlí révovému, může být pěstován zcela bez chemické ochrany. Při výrobě burčáku má Solaris slabé muškátové aroma. Může být použit i jako stolní hrozen, i když bobulky ani hrozny nejsou velké. Je to odrůda do chladnějších oblastí, kde se jiným odrůdám už nedaří. Odrůda je náročnější na zelené práce, zvláště je nutný podlom, protože velké listy vytvářejí pro světlo neproniknutelnou stěnu. Podobné vlastnosti má i Muscaris (Solaris × Muškát žlutý) a Cabernet cortis (Cabernet Sauvignon × Solaris). Muscaris dává vína s_intenzivní muškátovou vůní, může se pěstovat zcela bez ochrany, v případě kalamitních výskytů chorob je vhodné provést 1‒2 postřiky v době kvetení. Cabernet cortis je ranější alternativou k odrůdě Cabernet Sauvignon a je vhodný do naší oblasti. Proti peronospoře je velmi odolný, proti oidiu je vhodné provést 1 postřik po odkvětu.

Mezi stolními AFA hybridy se v loňském roce osvědčily odrůdy Vostorg a Talisman. Vostorg je velmi raná odrůda, hrozny jsou velké, s velkou bílou bobulí. Dužnina je masité konzistence, chrupkavá, velmi dobré chuti. Hrozny dlouho drží na keřích a dosahují dobré cukernatosti i když na úkor obsahu kyselin. Přebytek hroznů můžete využít na výrobu burčáku, který není nutné doslazovat řepným cukrem. Vostorg je odolný k plísni révové a plísni šedé. V nepříznivých letech jsou nutné 2 postřiky proti oidiu v době po odkvětu.

Další unikátní odrůdou ze skupiny AFA hybridů je Talisman (kříženec Frumoasa albae × Vostorg). Odrůda má velmi bujný růst, hodí se na pergolu, je středně raná. Hrozny i bobule jsou velmi velké, neutrální až muškátové chuti. Dosahuje také dobré cukernatosti. Vyžaduje velké tvary a zásobu starého dřeva. Stejně jako Vostorg je odolný k plísni révové, ale vyžaduje 2 postřiky proti padlí. Pozor! Odrůda má pouze ženský květ a potřebuje opylovače. Proto ji vysazujte pouze do skupin s opylovačem.

Naši vinaři se nikdy nebránily novinkám, vždyť i Müller Thurgau nebo Muškát moravský byly kdysi jenom neznámým novošlechtěním a dnes patří mezi 10 nejpěstovanějších odrůd. Doufám, že díky další spolupráci vinařů a šlechtitelů se nám podaří zavést do praxe novou generaci odrůd, které budou nejenom kvalitní, ale i odolnější k chorobám révy. Svými vlastnostmi vinařům mohou pomoci překonat ročníky s kalamitním výskytem chorob a zároveň ušetřit peníze za postřiky.